Nemrtví

            Jako by město plulo nebesy. Mlha se líně převalovala pod hradbami, jen sem tam ji rozehnal jemný vánek. Všude vládlo ticho. Tak zvláštní… Až nepřirozené. Jako v hrobě.

            Je tomu již dávno, kdy v tomto kraji žili lidé. Osud však městu, tak bohatému a slavnému, uštědřil tvrdou ránu.

Po mnoho let odolávalo zákeřným útokům Sidhae – divokým elfům, kteří si celý kraj nárokují jako své historické území. Vždy zaútočili, zabili několik lidí a zmizeli ve východních hvozdech. Jednoho dne vyrazila velká část osádky na východ do lesů, pomstít smrt mnoha svých lidí a ukončit léta trvající teror. A jako by tomu bohové chtěli, jen několik dní po tom, co armáda vyrazila, napadli město ze severozápadu skřeti, táhnoucí na jih. Nečekaný útok oslabenou obranu města zaskočil a ta nedokázala vzdorovat tak silnému nepříteli.

Ani skřeti si však neužívali vlády nad městem dlouho. Armáda, která vytáhla na kárnou výpravu proti elfům, dorazila dříve, než čekali. Po zuřivém boji byli skřeti poraženi a zbytek jejich armády se začal stahovat zpět k severu. Znovudobyvatelé města, otřesení a vyčerpaní, začali postupně propadat zoufalství. Zbyla jich možná desetina z původního počtu. Za své vítězství zaplatili příliš velkou daň. Možná jim proto bylo vysvobozením, když zaútočili Sidhae. Boj byl rychlý. Hrdinové nedávné velkolepé bitvy byli povražděni jako prašiví psi. Nepřežil jediný. A Elfové? Odešli zpět do lesů na východě. Raukeros, jak říkali cizincům, byli pobyti. Byl čas jít domů…

„Místa velkých bitev, velkých křivd a zoufalství vyzařují zvláštní energii. Předpokládáme, že to ona způsobuje, že duše mrtvých se vracejí zpět do tohoto světa.“ 

Emot, Fell than: Malé pojednání o životě a smrti 

Askim, jak mu za života říkali, seděl na schodech do bývalé hladomorny a rýpal klacíkem do spár mezi kamennými dlaždicemi. Rea se za ním zjevila jako vždy bez varování.

„Co ruka?“

Askim zkontroloval pásky držící zahnívající kusy masa, kterým se kdysi dalo říkat svaly. „Dobrý…“ vyšeptal.

„To je dobře. Budeš ji potřebovat. Něco je ve vzduchu.“

„Tak to budeš asi ty má drahá.“ A nápadně předstíral, že se dívá skrze průsvitné tělo přízraku kamsi do dáli.

„Vtipný jako vždycky že? Radši se moc nekřeň, ať ti zase neprasknou stehy.

„Uklidni se. Bude to jako vždycky. Přijdou, zabijem je a přidají se k nám.“

Rea se začala pomalu rozplývat. Ještě než úplně zmizela, mohl by si pozorný člověk všimnout jemného stínu její ruky, jak mizí na Askimově tváři.

„Navždy prokletí.“ Zašeptal. „Navždy...“